Bc. Mária Dobešová

(1946–2018)


Sestra roku za celoživotní dílo 2002, propagátorka vzdělávání sester a jejich zapojení do vědy a výzkumu.

Narodila se ve Velkých Losinách na Šumpersku v roce 1946. Krásné dětství prožila v Jindřichově na Moravě, na střední zdravotnickou školu nastoupila do Šumperku, kde se jí život zcela změnil. Čtyři roky na internátu ji umožnilo aktivně objevovat své zájmy: divadlo, sport, četba.

Začátek zdravotnické kariéry se odehrál v Opavě, posléze působila v Bílovci na novorozeneckém oddělení, a nakonec se společně s manželem přestěhovali do Ostravy.

Jejím prvním pracovištěm v tehdy Krajském ústavu národního zdraví byla hematologická ambulance. Ve svých padesáti letech si doplnila vysokoškolské vzdělání a získala na Ostravské univerzitě bakalářský titul v oboru ošetřovatelství a management.,

Její činorodost a se soustředila především na problematiku vzdělávání sester, navštívila evropské i neevropské destinace (Anglie, USA, Skandinávie, Izrael), mohla tedy porovnávat.

Od roku 1993 působila v pozici hlavní sestry Fakultní nemocnice Ostrava a od roku 1997 se stala náměstkyní ředitele pro ošetřovatelskou péči. Vždy se snažila o zavádění nových procesů a sytému do práce v nemocnici, podílela se na zavedení jednorázových oděvů na operačních sálech, vytvoření centrálního odběru krve, převedení úklidu na externí firmy, ale také převedení dokumentace do elektronického systému a byla velmi aktivní i na poli výzkumu.

Za snahu rozvíjet a zkvalitňovat ošetřovatelské povolání dostala v roce 2002 čestné ocenění Sestra roku za celoživotní dílo v ošetřovatelství, v roce 2008 pak v rámci Gerontologických dnů v Ostravě získala hlavní cenu v kategorii zdravotnicko-sociální za trvalé prosazování nových postupů v ošetřovatelské péči o seniory a za prosazování směru vzdělané nemocnice. V roce 2010 se stala Sestrou Moravskoslezského kraje za celoživotní dílo v ošetřovatelství.

Ve svém povolání si nejvíce cenila pomoci lidem. Přála si, aby sestra zůstala sestrou. Podle ní je jedno, jakou roli si vybere, ale v jejím konání musí být vřelost, empatie, zájem o pacienta doplněný dotykem a úsměvem a pacient z toho všeho musí mít pocit, že je tam sestra pro něho.

Sestry jsou podle jejího názoru na praxi dnes mnohem lépe připraveny než dříve, měly by se však dále vzdělávat, pracovat na vědě a výzkumu, uplatňovat skupinový systém a vytvářet průhlednou kvalitní ošetřovatelskou dokumentaci.

Mária Dobešová si profesi sestry vybrala a nikdy nelitovala. Měla ráda lidi, ráda organizovala, řídila a vždy se prala za nové věci.


Když přijde na oddělení, sestry se rozzáří a pacienti se začnou usmívat. Líbí se jí skoro všechno, i docela obyčejné věci jsou krásné, a umí je pochválit. Má ráda výtvarné umění, muziku, hezké šaty, přírodu…ale nejvíc ji zajímají lidé. Je bezprostřední a současně diplomatická a ohleduplná. Snadno si ji dokážete představit v maďarském kroji, ve sklípku při hudbě, ale také v klasickém kostýmku na poradě vedení nemocnice. Bc. Márii Dobešovou, náměstkyni pro ošetřovatelskou péči ostravské fakultní nemocnice, navrhla redakce našeho časopisu a jeho redakční rada na Sestru roku za celoživotní dílo. Zlatý kahan převzala z ruku Dagmar Havlové na letošním slavnostním večeru Sestra roku 2002 v Praze na Žofíně.


Proč jste se rozhodla pro sesterské povolání?

Zárodek mé životní volby vznikl v raném dětství; jako dítě jsem byla několikrát hospitalizována

a pobyt v nemocnici jsem prožívala – když odezněly nejhorší příznaky nemoci – jako pobyt v zajímavém, tajemném prostředí. Pomáhala jsem sestřičkám, obdivovala jejich uniformu, pociťovala respekt k lékařům. Takže, když jsem po absolvování základní školy stála před volbou dalšího vzdělání (v té době žádný velký výběr stejně nebyl), byla nemocniční zkušenost silnou motivací a také rozhodla.


Jaký postoj k vaší profesi zaujímala rodina dříve a dnes?

Osobní život závisí na partnerském vztahu, na porozumění. Měla jsem štěstí, že můj manžel od začátku věděl, která úskalí nás čekají. Střídavé směny, vypětí, únava. Když přišly děti, byla to babička, která mi hodně pomohla. Na druhé straně rodina dokázala ocenit, co pro ni v úloze zdravotní sestry znamenám: Jsme – většinou – děvčata do nepohody, dokážeme zápolit s nemocemi, s nepřízní osudu, s psychickými problémy. Máloco nás dokáže překvapit. Oběť je pro nás normální a nebereme ji jako ztrátu.


Co se Vám povedlo, co nepovedlo a co ještě chcete učinit?

Ten, kdo zná práci sestry, celou její složitost a náročnost, pochopí, proč jsem spolu s dalšími usilovala a usiluji o zvýšení její autority, jejího renomé. Sestra na pracovišti je v mém pojetí partnerkou lékaře. Zvýšení kvality ošetřovatelské péče v kontextu s vývojem medicíny klade na sestru stále vyšší nároky. Vysokoškolské vzdělání nebude výjimkou, ale nutností. Od chvíle, kdy jsem začala pracovat ve funkci hlavní sestry, později náměstkyni pro ošetřovatelskou péči, jsem se zaměřila právě na vytvoření organizační struktury, v níž sestra zaujímá pozici managerky. Výčet mých záměrů by byl obsáhlý, takže se zmíním pouze o samotném úsilí o zkvalitnění ošetřovatelské péče, zavedení ošetřovatelské dokumentace a zaměření na zvýšení ochrany a bezpečnosti práce sester. Za podstatné považuji kontinuální vzdělávání sester. Až se lekám, kolik toho k realizaci zbývá, např. akreditace nemocnice.


Když srovnáte práci sestry u lůžka, jak jste ji sama zažila, s prací managerky ve zdravotnictví – hlavní sestry, co Vás více uspokojovalo?


Každé povolání má svá specifika, totéž platí i o zdravotních sestrách. Každá etapa mého profesního vývoje byla zajímavá a neváhám říci, že mnohdy krásná. Jestli mi bylo dopřáno naplňovat své představy, pak rovněž mě setkávání s mnoha vzácnými lidmi obohacovalo. Uvědomuji si, jak je důležitá změna, jak člověk nesmí ustrnout v jedné funkci. Zdravé sebevědomí, zdravá ctižádost – to byly aspekty vedoucí k naplnění mého života, takže žádná jeho etapa nebyla nezajímavá, fádní. Životní zkušenosti mi dnes dovolují chápat a posuzovat oblast ošetřovatelství v celém spektru. Proto i funkce manažerky je v tomto směru velkou motivací.


V 50 letech jste začala studovat vysokou školou. Stálo Vás to hodně přemáhání a co Vám ta škola dala?

Už jsem hovořila o tom, že sestry se umí poprat s téměř každým problémem, byla to výzva. Zvládnout vysokou školu – to je něco jiného pro dvacetiletou a úplně něco jiného v okamžiku, kdy fyziologický věk je posunut o třicet let a dále. Na druhé straně jsem svým kolegyním dala příklad, že ani studium v pozdějším věku nemusí být až tak velký problém…


Spolupracujete s velmi dynamickým ředitelem, inženýrem, který přinesl do nemocnice mnoho změn. Bylo pro Vás hodně těžké přizpůsobit se? A c jste mu dala Vy?

Každá osobnosti vnáší do řídící funkce svůj styl. Z hlediska spolupracovníků je důležité, zda a na jaké úrovni je nastolena komunikace. Zdravotnictví má svá specifika, ekonomické otázky byly dříve poněkud v pozadí. Ekonomické znalosti a dokonalá orientace v oblasti zdravotního pojištění, které nový ředitel do svého systému řízení naší fakultní nemocnice vnesl, i mně osobně umožnily nový pohled na celou problematiku. Zejména oceňuji vstřícnost a podporu rozvoji ošetřovatelství v celém spektru.


Myslíte, že po padesátce se může člověk ještě učit nové věci, akceptovat změny, zapomenout na stereotypy?

Celý život je samá změna. Udržet si přehled, udržet krok s vývojem – to předpokládá schopnost přizpůsobit se, vnímat a akceptovat nové trendy. Svou práci opírám o osobní kontakt s okolím, s kolegyněmi. Pokládám za nutné se obklopit jednak mládím s jeho entuziasmem, stejně však uznávám životní zkušenosti starších kolegů a kolegyň.


Máte nějaký opravdu hluboký zážitek, který Vás ve vaší profesi poznamenal, nebo dokonce změnil?


Bylo mi dvacet let, když na infekční oddělení, kde jsem tehdy nastoupila, přivezli několik vojáků základní služby z blízké posádky. Diagnóza – hepatitida. Toto onemocnění je zrádné, protože játra nebolí. Byli veselí, bojovali s nemocí, ani mě se tehdy nezdálo, že by mohlo dojít ke komplikacím. Pak jsem odjela na krátkou dovolenou. Když jsem se vrátila, dva z nich byli mrtví. Tato drsná zkušenost mnou otřásla natolik, že i ve svých dvaceti letech jsem na nejvyšší příčku životních hodnot umístila zdraví. Tento svůj pohled jsem nezměnila dodnes.


Co pro Vás znamená ocenění Sestra roku za celoživotní dílo?

Nikdy jsem nemyslela především na to, zda někdo ohodnotí mou práci, zda si někdo všímá, co dělám a jak to dělám. Stejně jako desítky a stovky mých kolegyň jsem prožívala stresy, přinášela v dobrém slova smyslu oběti. A najednou – na vrcholu kariéry – takové ocenění! Proč nepřiznat, že mě to dojalo? Proč nepřiznat, že jsem si uvědomila, jaký objem hodnot takové ocenění zahrnuje a kolik lidí přispělo k tomu, abych byla ve své práci úspěšná. V té chvíli jsem se vydala celým svým životem zpátky, abych rekapitulovala. A proč nepřiznat, že jsem šťastná a – vděčná.


94 zobrazení