(1923–1997)
Doc. MUDr. Zdeněk Fišer, CSc. se narodil 8. března 1923 v Křenovicích (u Vyškova). Maturoval v roce 1942 na klasickém gymnáziu a v letech 1942–1944 absolvoval obor rentgenový laborant na Státní dvouleté ošetřovatelské škole. Poté pracoval v Lize proti tuberkulóze v Brně. V červnu roku 1949 ukončil řádné studium na tamní Lékařské fakultě a získal titul MUDr. Nastoupil jako sekundární lékař, chirurg, v Závodním ústavu národního zdraví v Třinci. Po návratu z vojenské prezenční služby v roce 1952 se vrátil na stejné místo. Současně pobýval na ročním studijním pobytu na univerzitním chirurgickém oddělení v Olomouci.
Roku 1955 získal atestaci prvního stupně z chirurgie. Z Třince odešel a mezi roky 1955–1959 působil v olomoucké fakultní nemocnici, kde byl v roce 1959 ustanoven odborným asistentem Lékařské fakulty Univerzity Palackého pro obor neurochirurgie. V roce 1962 nastoupil do Krajské nemocnice s poliklinikou v Ostravě-Zábřehu, kde vybudoval neurochirurgické pracoviště (dnes Neurochirurgická klinika) nejprve v rámci tamního Chirurgického oddělení, posléze získalo pracoviště samostatnou lůžkovou jednotku a roku 1977 se osamostatnilo. Kromě třiceti sedmi lůžek mělo dva operační sály, pooperační pokoj a ambulance. Záhy se působnost celostátně uznávaného zařízení rozšířila také na část západního Slovenska.
Společně se svými kolegy byl jedním z těch, kteří se snažili o založení lékařské fakulty při OU, podařilo se nakonec založit Zdravotně sociální fakultu Ostravské univerzity (od roku 2010 Lékařskou fakultu), kde mezi lety 1993–1997 vykonával funkci proděkana.
MUDr. Tomáš Paleček, Ph.D. emeritní přednosta Neurochirurgické kliniky v Ostravě o doc. Fišerovi:
„Poprvé jsem poznal svého budoucího šéfa v době, kdy jsem jako medik praktikoval na Chirurgickém oddělení v tehdejším Krajském ústavu národního zdraví v Ostravě-Zábřehu. Největší dojem na mě tehdy udělali dva vysocí, statní lékaři – neurochirurgové. Jedním z nich byl tehdy doktor Zdeněk Fišer a druhým doktor Ervín Wolný. Oba stáli jakoby poněkud stranou chirurgického dění, protože jejich zájem směřoval k neurochirurgii. Oba sršeli elánem a chutí prosazovat obor neurochirurgie a v jejím rámci nové věci v chirurgické léčbě nemocných. Zejména doktor Fišer dokázal ohromnou pracovitostí a zaujetím pro věc postupně získat prostor pro rozvoj neurochirurgie. Oba lékaři řešili problémy spíše s humorem, k mladším kolegům se stavěli s porozuměním, přátelsky a vůbec pozitivně. Doktor Fišer byl navíc vybaven tím, čemu se dnes říká manažerské schopnosti. Díky tomu se z malé neurochirurgické stanice, jež existovala v rámci Chirurgického oddělení, postupně stávalo suverénní pracoviště, které se v roce 1977 zcela osamostatnilo a získalo primariát. Díky doktoru Fišerovi se v Ostravě rychle aplikovaly nejmodernější metody; patřil mezi první neurochirurgy v republice, kteří začali používat operační mikroskop……“
„….po svém kolektivu vyžadoval kázeň, profesionální práci, ale na druhé straně každému umožnil seberealizaci a zdokonalení v oboru. To, čemu se dnes učí v manažerských kurzech, se u docenta Fišera jevilo jako vrozený talent. Za dobu vedení Neurochirurgické kliniky (1977–1987) dosáhlo toto pracoviště vysoké úrovně se zvučným renomé v České republice. Docent Fišer byl racionální, nepodléhal sentimentu. Nepitval se v problémech svých ani svých kolegů. Když vytýkal, pak rázně, ale potom se už nikdy k problému nevracel, dal šanci k nápravě; byl lidský a směřoval vždy k tomu, aby se vše vyřešilo co nejrychleji a nejjednodušším způsobem. A co mě ještě imponovalo, to byl jeho vztah k pacientům. Každodenní vizity zcela postrádaly jakoukoli formálnost. S každým pacientem promluvil, někdy sedl na lůžko, probral zevrubně nejen zdravotní stav nemocného, ale i jeho kondici. Formu a obsah rozhovoru podřídil schopnostem toho či onoho pacienta porozumět sdělovanému obsahu. Byl to přátelský rozhovor, a právě proto ho nemocní měli rádi, třebaže dokázal velmi důrazně vyjádřit svou nevůli, pokud pacient nerespektoval postup léčby.
…. Jeho osobnost byl modelovým příkladem toho, o čem se dnes stále opakovaně hovoří: jaký má být vztah mezi lékařem a pacientem, vztahy na pracovišti. Na tato témata se píši knihy, zpracovávají disertační díla a získávají vědecké hodnosti. Pro docenta Fišera byly etické hodnoty samozřejmostí, medicína pro něj znamenala celoživotní náplň, do níž investoval veškerou energii a um, pečlivost a píli, studium a bádání…..“
Sportovec tělem i duší, sportoval až do konce svých sil. V mládí hrál rugby, do pokročilého věku tenis.