(1925–2017)
Rajko Doleček se narodil 1. června 1925 v Praze do rodiny Josefa a Milici Dolečkových. Maminka byla bosenská Srbka, otec Čech. Rok po narození syna Dolečkovi přesídlili do Bělehradu, kde otec Josef pracoval pro podnik Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD) jako obchodního zástupce.
Rajko na své dětství v Bělehradu vzpomíná rád. „Měl jsem hodně kamarádů, bydleli jsme dobře, dost jsme cestovali a žili jsme obklopeni přáteli,“ říká. Početná česká menšina v Bělehradu žila bohatým kulturním životem. Vedle Sokola mohly děti dostat vzdělání v české Masarykově škole, kde se učily i srbsky. Rajko vzpomíná, že cyrilice a latinka patřila k jeho základní jazykové výbavě.
„27. března 1941 ráno po šesté hodině mě a maminku vzbudil otec se slovy: ´Vstávejte, srbská armáda udělala státní převrat, dole na ulici jsou tanky a novým předsedou vlády je generál Dušan Simović´,“ vzpomíná Rajko Doleček na srbský vojenský puč, který svrhl regentskou radu a vládu, jež před dvěma dny za Jugoslávii podepsala přistoupení země k silám Osy. Vláda Dušana Simoviće Hitlerovi vzkázala, že bude pakt akceptovat.“ Hitlerova odveta následovala 6. dubna 1941 zahájením útoku bombardováním Bělehradu, ale již 17. dubna musela rozdrcená srbská armáda kapitulovat. Chorvatsko se odtrhlo a vyhlásilo samostatnost.
Gymnázium absolvoval Rajko v roce 1944, v závěru války. Po osvobození Bělehradu 20. října 1944 sovětskou armádou se Rajko Doleček díky své jazykové vybavenosti stal tajemníkem vojenského představitele Rudé armády pro Bělehrad. Od roku 1945 pracoval ve Správě Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA). „Kontrolovali jsme dodávky. V zahraničí jsme měli rank amerických důstojníků, takže jsem zažil okouzlující dva měsíce v Itálii v důstojnických hotelech, měl jsem zajímavou práci a za ni fůru peněz,“ vzpomíná s úsměvem.
Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc. studoval 2 semestry medicínu na Univerzitě v Bělehradě, lékařská studia dokončil na Karlově univerzitě v Praze. Od počátku své medicínské kariéry pracoval v Ostravě, zprvu na Interním oddělení tamější nemocnice, později na Interní klinice Fakultní nemocnice Ostrava.
Rajko Doleček se specializoval na nově rodící se obor endokrinologie a v roce 1951 zahájil endokrinologickou ambulanci v Ostravě. V letech 1956–1966 publikoval prvních šest vědeckých knih, další publikace následovaly a vyšly i ve světě. Jeho nejvýznamnější objev se týká endokrinologické metabolické odezvy po popálení. V sedmdesátých letech se dostal do povědomí laické veřejnosti především díky televizním pořadům, v nichž popularizoval problematiku obezity.
Popularizátora zdravé výživy (a hubnutí) předurčilo už „dolkové“ příjmení k životní pouti zapáleného endokrinologa a diabetologa. Docentem byl od roku 1965, doktorem věd byl od roku 1970, profesorem od 1993. Lékařskou práci zahájil 29. října 1950, patřil k nejdéle praktikujícím lékařům. Ordinoval ještě několik měsíců před svou smrtí v roce 2017 a lékařskou praxi tak vykonával 67 let.
Od 70. let 20. století prezentoval v Československé televizi vzdělávací cykly zaměřené na problematiku nadváhy, cukrovky, hormonálních poruch a stárnutí. Nejznámější byl Nebezpečný svět kalorií, který se zaměřil na nadváhu a zdravou životosprávu. V listopadu 1989 byl činný v rámci demonstrací na podporu Občanského fóra v Ostravě.
Kvůli zmizení části své srbské rodiny ve vyhlazovacím táboře Jasenovac během druhé světové války Ustašovci, po rozpadu Jugoslávie (1991) a během následných občansko-etnicko-náboženských válek v bývalých zemích Jugoslávie se angažoval za srbský národ, a to zejména ve svých knihách
a novinových článcích. Obhajoval postoje Radovana Karadžiće a Ratko Mladiće, jehož byl přítelem. Z rozhovorů s ním napsal knihu Hovory s generálem Mladićem. Odsoudil bombardování NATO v Jugoslávii roku 1999 a odtržení Kosova, včetně jeho českého uznání.
Zemřel dne 20. prosince 2017 ve Fakultní nemocnici v Ostravě. Posmrtně mu byl prezidentem republiky dne 28. října 2018 propůjčen Řád TGM I. třídy za zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.
1. ukázka z knihy:
Za pár týdnů jsem byl už na interně jako doma. V budově interního pavilonu sídlila i ústavní lékárna a o něco mladší magistr Zdeněk Kock, jeden z našich lékárníků, se stal mým dobrým přítelem i do budoucna, na celý život. Spolu s rentgenologem Pavlem Sedláčkem jsme pak tvořili nerozlučnou trojici.
Někdy jsme trochu blbli a stříleli pro recesi po sobě kolem křoví u plotu poplašňáky. Náš pan primář to však vždycky „vyžehlil“ u vedení ústavu, které to kupodivu celkem dobře tolerovalo, protože s naší prací bylo spokojené. Do strany mě ani moc v těch letech ani později nijak nenutili, byl jsem přece jen trochu jiný, pravoslavný, ke všem přátelský, v práci snaživý a začal jsem publikovat...
Více měsíců, snad i rok dva po mém příchodu měl pan primář narozeniny (myslím, že nějaké „kulaté“) a já si vzpomněl , jak se oslavovaly „pitvou medvěda“ narozeniny známého pražského patologa profesora Heřmana Šikla, na jehož přednášky jsem jako medik chodil. Vysvětlil jsem „sestersko-lékařské mládeži“ oddělení, co to znamená, a hned vznikl jakýsi přípravný výbor pro „pitvu medvěda“.
Praktickou duší přípravy a jak vše provést byli Dobra (pozdější Dolečkova celoživotní družka. Pozn. IF), paní vrchní sestra Fanynka, Zdeněk Kock a kolega Pavel Reil. Finančně („pitva“ však nebyla drahá) zajistilo akci oddělení.
Práce na „medvědovi“ se konala tajně v rozsáhlých prostorách lékárny. Vystřihali jsme z kartonu asi dva metry dlouhé obrysy člověka ležícího na znak a přišili a přilepili k dolnímu obrysu kolem 15-20 cm vysoký obvod z kartonu. Takto vzniklý prostor jsme vyplnili zmačkaným papírem. Do oblasti srdce jsme dali velikou láhev červeného vína, místy nepravidelně přelepenou bílým papírem (to byly jeho infarkty), do oblasti plic na jedné straně láhev vaječného koňaku, která zazátkovanou hadičkou vycházela z „plic“, a vedle byla papírová vata a lahvička slivovice k „dezinfekci“ hadičky.
V „plicích“ byly uloženy šálky s kávovými zrnky a několik tlustých řezů uherského salámu. V oblasti jater byl vodou naplněný kondom s kávovými zrnky uvnitř a vedle něho několik kusů špeku. Tlusté střevo imitoval pletenec buřtů, na jednom místě přetlačen do boku kusem tlačenky, na konci s kusem čokolády. V krajině hlavy byl nevelký seznam léků SPOFA, lidově nazývaný „Spofák“.
Po rozložení „orgánů“ a patologických nálezů ve figuríně jsme přišili a částečně přilepili její horní stranu. Při výrobě „medvěda k pitvě“ jsem byl blízko Dobry a obdivoval její zručnost. Několikrát jsem jí jemně foukal za krk a políbil jí ucho. Smála se tomu a nenápadně mi řekla. že se jí to docela líbí, to foukání za krk.
Naše paní vrchní Fanynka přivedla v den jeho narozenin pana primáře, aby „prohlédl neznámé tělo v denní místnosti a provedl pitvu“. Pan primář, který o „pitvě medvěda“ nic netušil, byl docela mile překvapen vtipností projektu, i když netušil, co ho čeká, a doslova se radostně pustil do práce a diktoval „pitevní“ nález. Diagnózy se sypaly: srdce se stavem po několika infarktech, empyém (hnisavý zánět) pohrudnice (to ten vaječný koňak), v plicích tuberkulózní kaverny plné tuberkulózních Kochových bacilů (to ta zrnka kávy v hrníčcích) a metastázy nádoru (to ten uherák). Sám špek představoval tukovou degeneraci jater. Tlačenka dělala nádor, který stlačoval tlusté střevo, téměř černá čokoláda byla černá stolice po krvácení do zažívací trubice.
Jen ten prezervativ (kondom) plný vody s kávovými zrnky představoval diagnostický problém. Pan primář se ale zamyslel a nakonec vítězně zakončil „pitvu medvěda“ prohlášením, že v játrech je cysta echinokoka, tedy parazita měchožila.
Všichni jsme primáři zatleskali a blahopřáli k narozeninám i úspěšně provedené pitvě. K tomu se připojil i ředitel našeho KÚNZ, který se objevil už na začátku „pitvy“. Po dezinfekci hadičky slivovicí se pak ženy pustily do vaječno-koňakového empyému hrudníku...
Kniha, z níž jsme citovali, ale má i druhou, kratší část (str. 263-408), a tady se Doleček pouští chrabře do politiky. Místy je, ano, jednostranný, přesto však vysvětluje se záviděníhodnou jistotou, proč nemá rád NATO. Nato hodnotí Havla i Klause a chápe, proč asi Němci tak často nemilují Srby. Dále vzpomene maršála Josipa Broze Tita a mnohé zvíme o Masarykovu vztahu ke Kosovu. Také o lžích OSN a tom, jak byli Srbové olupováni Chorvaty.
Rajko Doleček taky hledá pravdu o událostech v Srebrenici a cituje ze vzpomínek svého přítele generála Ratka Mladice. Vzpomíná i na Slobodana Miloševiče a kritizuje jen tak mimochodem knihu Ladislava Špačka Deset let s Václavem Havlem (2012). Je prý šokován rozsahem dezinformací o Kosovu v ní na stranách 183-187.
Podobně specificky vyznívá poslední kapitola Hvězdné chvíle. Těch Radko připomíná ze svého života víc a vrací se opět a opět až do let padesátých. Hrdý je na moment z roku 1971, kdy mu byla rozhodnutím Akademie věd udělena hodnost Doktora lékařských věd, a zajímavá však je následující rozsáhlá foto-příloha (118 stran). Rajka v ní uzříte při promoci na Karlově universitě 20. 10. 1950 i v lékařské běli, avšak i té judistické. Taky v seriálu Nebezpečný svět kalorií (třikrát opakovaném roku 1975) i na rodinném obědě s doc. ing. Františkem Čubou ve Slušovicích. Také na bezpočtu kongresů. V Římě (1963), v Buenos Aires (1974), v Sydney (1980), v Bombaji (1981), v Leningradě (1965), v Edinburghu (1965). Na plese u primátora Stockholmu (1978), v Istanbulu (1988) a rovněž v Jeruzalémě, v Japonsku, na Athosu, v San Francisku, v arizonském Phoenixu (1986) i Cincinnati. Nechybí ani Moulin Rouge, ani Šikmá věž, ani zámky na Loiře, ani snímky z Madridu a Anglie. Zaujme fotografie s Nepraktovou manželkou Danielou Winterovou z Librexu 2014 i snímek s Milošem Zemanem (2015) a společná podobenka s Radkem, jeho paní a MUDr. Radovanem Karadžičem.
Konečně i společný snímek s přítelem Janem Kellerem.
Doleček získal od patriarchy srbské pravoslavné církve Řád Svaté Sávy I. stupně (nejvyšší vyznamenání), ale vraťme se ještě časem zpět.
Rajko žil od roku 1926 s rodiči v Bělehradě, kde jeho otec zastupovat ČKD, a absolvoval tu obecnou školu, gymnázium i prvé dva semestry lékařské fakulty. U nás začínal pak jako internista-endokrinolog v už zmíněné Ostravě a od roku 1970 je nositel titulu DrSc. Od roku 1993 byl profesor, přednášel na mnoha univerzitách, ale mimo jiné napsal i dětskou knížku Příběh strakatého Billa. Doma a v zahraničí publikoval okolo 215 odborných prací a jen už zmiňovaný Nebezpečný svět kalorií dosáhl jenom v prvních verzích svého knižního vydání nákladu dvě stě tisíc výtisků.
2. ukázka z knihy:
Je čtvrtek 24. dubna 2014, deset hodin dopoledne. V rozlehlém pokoji pro návštěvy vazební věznice v Scheveningenu (Haag) v Holandsku se bratrským obětím zdravím s generálem Ratko Mladicem, kterého jsem přijel navštívit ze vzdáleného Česka. Právě o něm jsem také napsal knihu, která vyšla v češtině (2010), v češtině + srbštině (2010) i jenom v srbštině v Banja Luce, v Bosně a Hercegovině (2012). Zdravím i Bosu, sympatickou Ratkovu manželku, která je tu na povolené návštěvě. Mé návštěvě předcházelo mnoho formalit, včetně podepsaného prohlášení, o čem nesmím psát. Při vstupu do vazební věznice byla prohlídka přísnější než na mezinárodním letišti.
„Rajko, nevidíš tam v rohu Radovana, který se na tebe usmívá?“ najednou se mě zeptá Ratko.
Otáčím se a vidím, že mi z protilehlého rohu pokoje jde v ústrety usmívající se MUDr. Radovan Karadžic, bývalý prezident Republiky Srbské, s kterým se také bratrsky zdravíme. Známe se od návštěvy u něho v Pale s Dobrou (1995), kdy jsme od něho dostali pár knih jeho veršů, včetně veršů pro děti.
Tehdy mi odpověděl na můj dotaz a teď má radost, že jsem nezapomněl, co říkal o hanebném postoji oficiálního Západu, tj. větší části jeho politiků a médií, k němu osobně a k bosensko-hercegovským Srbům a Srbům vůbec:
„Je neuvěřitelné, jak nás západní média vylíčila v absolutně jednostranných , tendenčních zprávách – z neznalosti a za peníze.“
Milovanou manželku Rajko Doleček naposled políbil na čelo 1. srpna 2006 a nějakou dobu nato našel na stará kolena jistou svou Ulriku. E-maily mezi ním a jí začaly kolovat koncem roku 2007.
3. ukázka z knihy:
„Když někdy na chvíli zavřu oči a vzpomenu si na Tamaru, objeví se mi dost často jedna mně velmi milá scéna: Přišli jsme na lehkou večeři a jsme před premiérou opery Paula Hindemitha Cardillac na pátém poschodí v restauraci Pelikán. Tamara má elegantní toaletu, já mám smoking. Jdeme se posadit proti sobě za perfektně upravený stůl, obejme mne a plna jakési vnitřní radosti mne dlouze políbí... A pak se obraz rozplyne...
„Pěkný den, drahý příteli, tisíceré díky za mail a za to, že jsi si na mne vzpomněl. Byla jsem dva dny v Rakousku (služebně), dnes jsem se vrátila. Do divadla s Tebou se moc těším, pozvání ráda přijímám, procházku jarní přírodou bychom měli brzy uskutečnit, je mi smutno na duši, chybíš mi!!!“
„Pěkný den, drahý příteli, představ si, že včera k nám zavítal pan pošťák a donesl mi nádherný dárek od Tebe. Moc děkuji!!!!!! Začínám opět studovat (abys byl na mne pyšný) a v práci makám na plný výkon. K tomu domácnost a dům. Já vím, řekneš si... výmluva. Ale věř, že ženy to mají opravdu mnohem složitější. Stíhám si tak pro sebe urvat 1 x za týden saunu a to je vše. Žádný čas pro mne, žádná sklenička vína s přítelem. Ale musím to napravit. Je fakt, že život je krátký a je třeba si užívat hezkých chvil a ne se pohybovat od jedné povinnosti k druhé. Pokud souhlasíš, domluvím si příští týden hlídání pro Honzíka a ráda Tě přijdu navštívit... Dáme si dobrý salát a v klidu povykládáme, jak se kdo má apod. Myslím na Tebe často...“
„Děkuji za upřímný mail, ještě nyní mi tečou slzy... Děkuji za drahocenné rady, velmi si jich vážím... Mám Tě moc ráda a těším se na úterní kulturní zážitek s Tebou. Tamara s lesklýma očima.“
„Pěkné ráno, drahý příteli, ano, shon vládne dnešní dobou a mne zcela pohltil. Pokud si však během dnešního dne či zítra najdeš chviličku k posezení u čaje, budu moc ráda. Jsem v práci i každý den mezi svátky, ale dobrou kávu Ti zde ráda uvařím a budeme moci ukrást aspoň chvilku pro sebe. Tvoje Tamara.“
„Ahoj, jak se daří? Od plesu jsi se neozval. Byl úžasný, že???“
„Krásný mail drahý příteli. Posílám také pohlazení z dálky...“
„Co se týká studia, musím přiznat, že už máme vypsány termíny některých zkoušek a je opravdu náročné se připravovat. Ale také vím, že jsi trpělivý a fandíš mi!! Mám v Tobě veliký poklad!!! Děkuji!!! Děkuji ze verše... Jsou kouzelné“
„Drahý příteli, jsem doma s dítětem, je opět nemocný!!! Tchyně pomáhá, manžel pracovně vytížen nebo spíše přetížen!!! Je mi za Tebou smutno, zvláště v tomto dušičkovém čase! Myslím na tebe, tak buď, prosím, trpělivý a věř, že se na Tebe moc těším!!! Tamara“
„Pěkný den, pokud Ti to časově bude vycházet, ráda bych Tě pozvala kouknout se na mou promoci dne 25. 6. 2008, v 11.00. VŠB TU Ostrava.“
„Pěkný den, drahý příteli, pozvání na výlet do republiky Arboreta přijímám, ale mohu jen 24. 4. 2009. Vyhovuje??? S pozdravem ing. Tamara Tůmová.“
„Drahý příteli, opravdu děkuji za krásné pozvání. Potvrzuji, dne 23. 6. 2011 je náš večer. Moc se těším.“
„Pěkný den, kdy něco podnikneme?? Tento týden mohu. TT.“
„Pěkné ráno, procházím si maily a úplně krásná fotka Tebe... V sobotu mám zkoušku z angličtiny, ale pak měsíc přestávku. Vynahradím Ti to, že jsme se neviděli. Tak příští týden na viděnou. Tůmovic.“
„Pěkný den drahý příteli, dnes jsem si vyzvedla na poště krásnou knihu. Moc děkuji!!! Omlouvám se, že se neozvu, jak je den dlouhý. Mám tzv. oheň v zadečku. Do poloviny dubna odevzdat diplomovou práci, pak koncem května státnice. Vůbec nestíhám, tak formou e-mailu bychom to mohli napravit. A od května si už snad začneme užívat i společných chvil a krásného počasí procházkami a výlety společně. Tamara.“
„Dnes odjíždím na 3 dny služebně pryč a už bude červen. Vím, že máš 1. 6. narozeniny a ráda bych Ti v tom dalším týdnu osobně popřála. Tamara.“
„Tak tě zdravím v krásném září. Musím Ti oznámit, že jsem také práskla do koní!! Vyhrála jsem výběrové řízení a odcházím dohodou koncem září. Budu dělat managera v oblasti ekonomie, v souvislosti se sportem.“
Dodejme už jen, že dotyčná TT prodělala v tomtéž čase i operaci štítné žlázy a že jí Rajko pomáhal bojovat s „každým dekem navíc“.
A jak on sám končí tento příběh? Inu... „Tamara byla vždy zamyšlená, když jsem jí po n-té říkal Dučičův verš:
„Buď nedosažitelná, němá a daleká, protože sen o štěstí je větší nežli štěstí samo.“